Povídky

STRACH má velké oči, nebo NE?

,,Fíha, to je hodin. Měla bych jít domů, nebo máma bude šílet.“ řeknu při pohledu na mobil, který ukazuje 21:36.

Kamarádka se se mnou rozloučí a vyprovodí ke dveřím. Před hlavními dveřmi si povzdechnu, když spatřím, v jaké tmě budu muset jít domů. Ne, že bych se nějak tmy bála, to ne, ale když stále slyšíte ve zprávách ty strašný případy znásilnění a všeho možného udělá to s vámi svoje.

Zatřásla jsem hlavou. ,,Panebože, prober se. Jaká je pravděpodobnost, že se to stane zrovna tobě?!“ vynadám si v duchu a otevřu dveře. Pár metrů za kamarádčiným panelákem se nachází malý park. To je má nejkratší cesta domů. Pořádně se nadechnu a vkročím do tmy. Na cestu si svítím pouze slabou baterkou, kterou mám v mobilu.

Nacházím se právě uprostřed parku, když najednou za sebou uslyším zrychlený dech a těžké kroky. Snažím se sama sebe přesvědčit, že mě jen šálí mysl, ale když se kroky ozvou sotva dva metry ode mě a cizí ruka mě chytí za rameno, neudržím se a s křikem začnu utíkat napříč parkem. Naneštěstí se mi do cesty připlete kořen stromu a já klopýtnu a zřítím se k zemi.

Tajemná osoba je rázem u mě a mně vyhrknou slzy a jediné, na co se zmohu je tiché: ,,Neubližujte mi.“

Muž se hlasitě rozesměje, ten zvuk je tak ohlušující, že mám pocit, že mi prasknou bubínky. ,,Co tě nemá, holka praštěná. Jen jsem zahlédl, že ti vypadly klíče, ale když jsem ti je chtěl podat, začala jsi utíkat a ječet, jako když tě na nože berou.“ vysměje se mi.

Vezmu si od něj mé klíče, poděkuju a vyrazím z parku. Mám na sebe takovou zlost. Jak jsem mohla být tak hloupá? Nesmím hned tak podléhat strachu.

Za mnou se opět ozvou kroky, ale tentokrát se vyděsit nenechám a pokračuji v chůzi dál.

Zastavím se, abych zkontrolovala čas, když v tom mě nějaká ruka silně uchopí za mou ruku a druhá za ústa a vtáhne do hustého porostu. Všimnu si tří tváří a hned mi je jasná, že tito mi nepřišli podat klíče.

Uběhne nekonečně dlouhá doba, než je po všem, i když to klidně mohla být i jedna minuta, co já vím. Náhle se mi před obličejem objeví noha se silnou podrážkou a ztěžka mi dopadne na obličej. Následují další kopance do všech částí těla.

Nakonec všichni tři odejdou. Zůstanu tam ležet a ztěžka oddechuji. Snažím se nevnímat pulsující bolest a jen rychle umřít. Upadnu do bezvědomí.

Probudím se v bílé místnosti s televizí na stěně, která je vypnutá. Jsem v nemocnici. U mé postele se máma o něčem dohaduje s lékařem. Nejspíš si nevšimli, že jsem vzhůru.

Najednou mi vše dojde. O čem se tu mamka dohaduje i to proč už necítím tu bolest v noze. Jsem ochrnutá!

Autorka: S. K. Clare

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *