Scénáře

Josef Doležal: Podél JANTAROVÉ STEZKY část 3.

Obraz č. III.

/Přichází Anička, navlečená, čouhá jí z pod rastafariánské čepice jen romský obličej./

Anička:                 /do diváků/ Jsem Anna Polzerová a jsem totálně zkouřená. Ano i dneska… Někdo řeší svoje problémy tím, že jí čokoládu a dívá se na romantické filmy. Někdo řeší svojí depku tím, že sežere celý kartón cukroví. Někdo řeší svoje problémy boxem nebo tím, že chodí běhat, někdo antistresovými omalovánkami. Někdo bere prášky – jako moje adoptivní máma. A pak jsem tu já, která své problémy prostě neřeší. Ony se nějak vyřeší. Já si vždycky zahulím a mávám jim. „Ahoj problémy. Ahoj. Jé, tebe jsem ještě neviděla.“ Víte, jak jsem začala hulit? Před dvěmi lety jsem vyšla z Janáčkovy konzervatoře, osm let jsem tam studovala balet – teď dělám piruety za pultem v Tesku. Lidi divně čuměj, že viděj cikánku pracovat, ale mě je to fuk. Mám výhodu, že ty červené zhulené oči vedle tmavé pleti nejdou tak vidět: „Co, cože jste říkal? Jo ty rohlíky. Bude to 142 korunek.“ Znáte legendu naší konzervatoře? Vojtu Blahutu? Byla jsem do něj strašně zamilovaná, chodila jsem k němu na byt od svých patnácti. Byl to herec a já byla ta malá baletka ta chuděrka. Jednou když jsem u něj spala po tanečních koncertech, jsme si to rozdali a on mě odpanil. Byla jsem na to hodně pyšná. Tak jsem k němu chodila celkem často, až do té doby, než jsem zjistila, že odpanil CELOU mojí třídu. CELOU. Všechny moje spolužačky. Vopíchal je taky, stejně jako mě. Vopíchal je všechny do jedné. Přišlo mi to nějak nápadné, že tam k němu chodí všechny moje spolužačky. A pak jsem začala hulit. Od té doby žádný stálý vztah nemám. Občas po mně nějaký kluk skočí. Lidi říkaj, že marihuana je droga. No a maj pravdu. Musela jsem se jít zkouřit, hlavně abych unikla návštěvám. Co kdyby si radši všichni hleděli svýho a nezvali k sobě všechny zasrané příbuzné a známé, které je napadnou. Moje máma je v tomhle hrozná. Zve k nám každý rok jinýho chlapa. Prý vždycky staří známí ze střední. Nevím kolik těch starých známých bylo, ale podle všeho musela šukat nejmíň s polovinou křesťánskýho gymplu. Určitě měla i katecheta… Mám sto chutí, nechát mámu se svými starými známými a jet za pravým tátou. Šumbáááárk! Strašně dlouho jsem ho neviděla. Nebydlí vlastně tak daleko. A vánoce slaví sám. Aha, možná proto jsem došla až k vlakovému nádraží. No to je fuk.

/prohlíží si vlakový jízdní řád. /

Anička:                 Prosím vás, už to jelo?

Marek:                                 – zpoždění.

Anička:                 Kolik minut?

Marek:                 Prý patnáct.

Anička:                 Děkuju.

/Kristýna kouká na Aničku. Ona si sundá svou Rastafariánskou čepici, z ní vytáhne drtičku, dlouhé papírky a marihuanu. Začíná balit, ticho. Kristýna pozoruje každý její pohyb. Napětí. Ticho. / 

                               /na Kristýnu. / Chceš taky prda, že tak čumíš?

                                               /Kristýna se na ní kouká dál a nereaguje. /

                               Fajn.

Marek:                 Toho si nevšímej. Ona je jen taková náladová.

Anička:                 Mě je to celkem jedno.

Marek:                                To chápu. Máš něco, že bys mi hodila?

Anička:                 Jako hulo?

Marek:                 Jo.

Anička:                 A kolik toho chceš?

Marek:                 Kolik toho máš?

Anička:                 Něco jo. Pojď dál.

                                               /Jdou dál kvůli panu X. Vytáhne z kapsy pytel marihuany. /

Marek:                 Jinak já jsem Mára.

Anička:                 Anna.

Kristýna:              /Vyhrkne/ Jak?

Anička:                 Anna.

Kristýna:              Můžu se tě zeptat odkud jdeš, Anno?

Anička:                 Co?

Kristýna:              Odkud jdeš.

Anička:                 Z domu. Něco neklape?

Kristýna:              Všechno kurva klape.

Marek:                 Tak hodila bys mi třeba za kilo?

Anička:                 Hm, fajn.

Marek:                 /otevře peněženku a vytáhne pouze dvoustovku. / Máš na zpět?

Anička:                 /sekne se, směje se. / Co jsme to řešili?

Marek:                 Jestli máš na zpět.

Kristýna:              Děláš si prdel Máro? Proč se s tou cikánou bavíš?

Marek:                 Proč bych se s ní nebavil.

Kristýna:              Čum na ní, ona… ona-  je- Je prostě totálně zkouřená.

Anička:                                Hele, hele, ne zas tak moc. Jen jsem se sekla. Zakoukala jsem se do těch padajících vloček. Jen tak padají, padají. Jsou asi šťastné. Chtěla bych být jedna malá vločka a až bych dopadla na zem tak bych se stala součástí sněhu.

Marek:                 Máš teda na zpět?

Anička:                 Jo, nazpět. Hned.

                                               /sedí a kouká dál do prázdna/

                               Třeba mám ráda, když jím sníh. Máte to taky rádi?

Marek:                 Hele, /s úsměvem/ tady máš dvě kila a dej mi něco.

Anička:                 Jo. Tady. /dá mu to, vezme si dvě kila/

Kristýna:              /zase ji zvoní telefon./ Ticho! Zasraný telefon! Zasraný hovor.

/Pan X se na Kristýnu když zápasí s mobilem kouká, jakmile to vyřeší. Všimne si pohledu Pana X./

Ten chlápek na mě divně čumí.

Marek:                 Proč?

Kristýna:              Nevím. Hej! Hej vy! Proč jste na mě teď tak divně civěl? Hm? Už jste se rozhodl se mnou mluvit?

                                                               /Pan X stále nic/

                                               Hej!

                                                               /bez reakce/

Marek:                Nechej ho být, třeba prostě nemá dobrý den.

Kristýna:              On a špatný den? /nahlas/ Je to jiná společnost, taková ta co má obleky za čtyřicet a kouří Davidovky, jak by tenhle mohl mít špatný den.

Marek:                 Nech ho být.

Kristýna:              Ty mě nechej být! Kreténe.

Marek:                 Proč jsem kretén?

Kristýna:              Protože nic nechápeš.

Marek:                 Nemuselas mi říkat svoje problémy. Kterým asi nerozumím.

Kristýna:              Nerozumíš ničemu!

Marek:                 Nejsi jediná, kdo tady má špatný den!

Anička:                Hulíte?

                                               /bez reakce/                     

Anička:                Chápu, nenutim. Ale je to váš problém.

Kristýna:              Já žádnej problém nemám.

Anička:                                Fajn. Fajn. /usmívá se/

                                                /ticho/

Kristýna:              Tak kde je ten zkurvený vlak?

Autor Josef Doležal


Photo by rawpixel.com on Unsplash

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *