Scénáře

Josef Doležal: Podél JANTAROVÉ STEZKY část 2.

Obraz č. II.

/Po chvíli kdy se nic neděje. Vlak nepřijíždí. Na scénů přichází Marek. Oblečený jako Hip Hoper. Zmatený, sleduje, jestli ho někdo nevidí, vypadá to, že je ve stresu. Schovává si sprejovací nářadí do své stylové tašky. Dojde až na nádraží./

Marek:                 /do diváků/ Jsem Marek Pošl a právě jsem na té silnici tady za mnou nasprejoval velkým vzkaz pro jednu holku ze školy. Miluju tě princezničko, navždy tě budu milovat! Miluju ji, omg TO NEJDE VYDRŽET. Chodí tudy na vlak, kterým jezdí domů. Občas si sedneme do stejného vagónu a já ji můžu pozorovat. Nikdy jsem ji neoslovil. Vždycky poklepává pravou nohou a cuká jí obočí, když poslouchá svojí hudbu. Je to nejkrásnější stvoření. Dělám všechno proto, aby si mě všimla. Mám plán: Stanu se hiphopovou hvězdou, pak si koupím ferari, budu mít hodně holek, vilu s bazénkem někde na Malorce, nebo ne, ještě lepší na Floridě, budu pít drahý šampaňský, a pak jí přijedu v mém nejnovějším ferari vyzvednout před naší školu a všechny holky ji budou závidět. Všichni kluci mi budou chtít klíčema rozmrdat kapotu auta, ale mě to bude jedno, koupím si takových aut třeba deset. Zatím ale nemám ani řidičák. Žádný vydavatelství se mě nechytlo. Nechápou můj talent! Je jen pár lidí, kterým se moje hudba líbí. Můj táta, učitel operního zpěvu na ZUŠce v Zábřehu mě zavrhl už v mých patnácti. No ale to mě přeci neodradí! Občas zpívám v jednom klubu na kraji města. Každej první čtvrtek v měsíci od 23. hodin, kdybyste měli čas, stavte se. Píšu texty. Hlavně o věcech co se dějou kolem mě. O ní, a o svém bráchovi, který je feťák, a pravidelně příjde k nám domů a vybrakuje nám všechny elektrospotřebiče. Nikdo si nemůže pak ještě pár dní ohřát jídlo, a tak ho jíme studené. Jedu domů a přesto chci aby tam byl. Kam jít?… Domů nechci. Nenavídím to tam. Rodiče mě furt jenom poučujou. Mají svojí představu o mé budoucnosti, a já se v ní nějak nevidím. Studuju gympl v centru. Tak tak prolízám. Gympl byla jediná možnost. Zaboha nevím, co budu v životě dělat. Co budu v životě dělat. Kam půjdu.

/zkoumá vlakový jízdní řád, u tabule./

Kristýna:              Ty tomu rozumíš?

Marek:                 Ne. Nikdy jsem se v tom nevyznal.

Kristýna:              To asi nikdo.

Marek:                 To je fakt.

Kristýna:              Tady jsou nějaké čáry, podle kterých …

Marek:                 Koukl bych se ti na net, ale můj telefon mám v opravně.

Kristýna:              V cajku.

                                                               /Marek vytáhne z kapsy cigarety HB, zapálí si./

                               Kouříš stejný cigára jako já.

Marek:                 HB nezklame.

Kristýna:              Jojo, nejlevnější cíga.

Marek:                 Náhodou mě chutnaj víc než Camelky nebo Malbora.

Kristýna:              Mě taky.

Marek:                 Ještě Benzonky a Marky jsou fajn.

Kristýna:              Jo. Když nemaj HB, tak Marky, a když nemaj ani Marky tak Benzonky zaručeně.

Marek:                Jo. Od kud jdeš?

Kristýna:              Byla jsem na… vánočních trzích.

Marek:                 Já vánoční trhy nesnáším.

Kristýna:              Já vlastně taky ne.

Marek:                 Vždycky řeším co všem koupit už rok dopředu. Mám promyšlené dárky. A pak mě nejvíc nasere, když dostanu pod stromkem úplné hovno. Všem nakoupím drahé dárky, na které šetřím celý rok, a oni mi pak daj nějakou sračku za pár v nějakém z těch debilních vánočních obchodů. Minulý rok jsem mámě koupil sadu látek na šití za 4 tisíce, protože začínala podnikat ve výrobě handmade kabelek, a ona mi koupila troje trenýrky. To mě sere.

Kristýna:                              Nebaví mě lítat po obchodech a nakupovat dárky, všude jsou davy lidí, všechno je drahé a nenapadá mě nic, co bych koupila. A tak nakonec nakupuju blbosti.

                                                               /ticho, seznamují se/

Marek:                 Mára

Kristýna:              Kristýna. Čau. Odkud jdeš ty? /Marek mlčí/ Jasně nemusíš odpovídat.

Marek:                 Byl jsem sprejovat.

Kristýna:              Zdrháš před cajtama?

Marek:                 To ani ne.

Kristýna:              Aha…

Marek:                                Teď jedu dom. Do beskyd.

Kristýna:              Aha.

Marek:                 Ty nejedeš za rodinou?

Kristýna:              /usměje se/ To by tě asi nezajímalo. Měla jsem být se svým klukem, ale trošku se to posralo.

Marek:                Ah, chápu, to se tak občas stává, z toho si nic nedělej.

Kristýna:              Nebyla to moje vina, on se na mě vykašlal.

Marek:                 Podvod?

                                               /Kristýna přikývne/

Marek:                 Musíš mít zkažené vánoce.

Kristýna:              Ne, je to všechno strašně super víš?

Marek:                 Já bych tě třeba nikdy nepodved.

Kristýna:              Ale jo.

Marek:                Náhodou, kouříme stejný cíga, hodili bychom se k sobě.

Kristýna:              Nemohla bych chodit s někým, kdo se tak strašně oblíká.

Marek:                Prosím?

Kristýna:              /směje se/ Nic nic.

/Vibruje jí telefon, když jí vibruje, pan X. se na ní kouká. /

Teď mi volá. Nechci s ním mluvit. /schová telefon, nechá ho vibrovat/

                                               /Pauza/

Kristýna:              Šimon spal s nějakou holkou.

Marek:                 Tak se jmenuje?

Krisýna:                               Šimon Bilina. Znáš ho?

                                               /Kývne hlavou, jakože ne. /

Marek:                 To je mi líto.

Kristýna:              A já to zjistila. /směje se/ Měl ty silácký řeči vo tom, jak když vodejdu tak skočí pod vlak a podobně. A možná to ještě otočím a nikam nepojedu. Možná bych mu měla odpustit tu holku. Já taky nejsem svatá.

Marek:                 Vím, jak se cítíš.

Kristýna:              Nevíš. /Chce si dát cígo, ale zjistí, že už žádné nemá. Marek vytáhne své drží jednu v ruce. /

Marek:                A teď se omluv za to, žes řekla, že se špatně oblíkám.

Kristýna:              Ale to je pravda.

Marek:                Tak ti nedám další cígo.

Kristýna:              Noták.

Marek:                Omluv se a dám ti ho.

Kristýna:              /směje se/ Promiň.

Marek:                Cože, myslím, že jsem neslyšel dobře.

Kristýna:              Omlouvám se omg.

Marek:                Cože? Já mám pořád pocit, že ti nerozumím.

Kristýna:              Čuráku. Tak si to cigáro nech!

Marek:                Dělám si z tebe prdel. Na tady ho máš.

Kristýna:              Já ho už nechci.

Marek:                Noták.

Kristýna.              Ne. Nech si ho.

                                               /Marek si ho provokativně zapálí a kouří jí ho do obličeje/

                               Omlouvám se, že jsem řekla, že se špatně oblíkáš.

Marek:                 Fajn. /Dá ji cigaretu./

Vlakové hlášení:/ozve se z reproduktorů/ Hlášení o zpožední. Vlak číslo 6754, České dráhy ze směru Ostrava hlavní nádraží, který dále pokračuje ve směru Kunčičky, Kunčice, Vratimov, Paskov, Frýdek Místek pravidelný příjezd 16:15 … bude na svém odjjedu asi 15 minut opožděn… Důvod zpoždění: čekání na přípojný vlak.

Kristýna:              Fuck! Fuck! České Dráhy.

Marek:                 Do kundy. Já celkem  spěchám.

Kristýna:              Vždycky když člověk někam spěchá tak to má zpoždění.

Autor Josef Doležal


Photo by rawpixel.com on Unsplash

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *