Scénáře

Josef Doležal: Podél JANTAROVÉ STEZKY část 1.

Hrají:

  • Marek
  • Kristýna
  • Anička
  • Pán X
  • Denis
  • Michaela

Obraz č. I.

/Ostrava, vlaková zastávka- Střed. Zima. Asi čtyři hodiny odpoledne, stmívá se. Na zastávce stojí Pán X. Stojí a kouká. Je moc pěkně oblečen. Kouká tak, že nikdo nemůže v žádném případě přijít na to, nad čím přemýšlí nebo kdo to je. Zprava přichází Kristýna, sluchátka v uších. Vypadá to, že má těžkou depresi. Je stylově slazená do stylu hudby punk./

Kristýna:              /do diváků/ Jmenuju se Kristýna Krejčíková a mám pocit, že se svět posral a obrátil naruby. Právě mě podvedl můj kluk. Člověk, se kterým jsem prožila půlku svojí puberty. Táta mojí mamku podvedl snad stokrát, ale vždycky se udobřili. Máma mu to časem začala vracet a nakonec se tomu už jen smáli. Prostě se mají rádi a nějaký ten podvod je už jen tak nerozdělí. Ale tady tohle je prostě jiné… Ta holka se jmenuje Anna. A nenávidím na ní každý kousek její černé pleti. On mě podvedl s nějaku cikánkou! V jednom kuse si představuju, že ON sjíždí rukama po krku té cuchty, sahá ji na prsa, sjíždí až k břichu a pokračuje dolů a dolů a – PROBOHA, chce se mi zvracet. Když mi bylo asi pět, spadla jsem do hrnce s vařící vodou, popáleniny třetího stupně. Měla jsem se v tom hrnci utopit. Jsou vánoce a já trčím na zastávce. Je mi kosa a přemýšlím nad tím vším, co sem udělala špatně, nebo co jsem mohla udělat jinak. Nevěřím si, a teď mám dokonce pocit, jak jsem ošklivá, zatraceně, ten podvod ale dokáže člověku rozložit ego. Všechno hodně řeším, všechno musím prozkoumat. Nedokážu si představit den, ve kterém bych NIC neřešila, já vidím problémy i tam kde nejsou, a nejhorší na tom je, že to vím, ale nemůžu s tím nic udělat! /zasměje se tomu/ Asi nemůžu být šťastná, asi je to pro mě nuda. Bojím se, že mě to nikdy nepřejde, bojím se, že se začnu v životě nudit. Bojím se, že nikdy nebudu šťastná. A hlavně přemýšlím, proč jsem pořád tak nasraná. Ani nevím proč, prostě to neumím ovládat. Nadávám všem okolo. Zkouším, co vydrží. Všichni jsou pokusný myši v mém personálním akvárku, což je svět. Jsem Kristýna Krejčíková a živím se prací v mekáči. Jdu z práce. Ti lidi jsou strašně nenažraní, zvlášť, o vánocích. Čumím na ně, jak jim padá Mc chicken od huby na podlahu a snažím se polykat ty zvratky, co se cpou ven.

/zkoumá vlakový jízdní řád, u tabule. Kouká se na hodiny, které nefungují. Všimne si pána X. Hodně ostře po něm vyjíždí, koketuje, chce se svému příteli nějak vnitřně pomstít./

/na pana X/ Dobrý den pane, není vám zima? Prosím vás víte kolik je hodin?

                                               /ticho/

Pane… Nevíte kolik je hodin?

                                               /ticho/

Můžete mi prosím vás říct, proč mě ignorujete? Jen řekněte kolik je hodin. Vidíte ty nádražní hodiny? Snad jsem nebyla na nádraží, na kterým by jim fungovaly. Mám starý telefon a nemám ho seřízený. Prosím Vás pane.

                                               /ticho, Kristýna se naštve, že po něm tak okatě vyjížděla ale bez odezvy. /

Děláte si ze mě do prdele srandu? Proč mě kurva ignorujete? Copak jsem tak hnusná? Jste pěknej kretén! Neodpovědět holce na nádraží když se vás jen tak ptá. Uvědomujete si to vůbec? Asi ne, vy totiž žijete ten svůj dokonalý život… Vidím vaše kvádro, perfektní kravatu! Zasrané pukové kalhoty a vyleštěné boty. Vy máte všechno. Perfektní manželství! Skvělou práci. Debile. Zabila bych vás už jen proto, aby takových lidí bylo nasvětě míň! Doprdele, kretén! /Kristýna si zapaluje cigaretu HB/ Řeknete mi kurva konečně kolik je hodin?

Pan X:                   /aniž by se podíval nahodinky, nebo kamkoli/ 16:07

                                               /Kristýnu to úplně zamrazí. Neví jak na to reagovat./

Autor Josef Doležal


Photo by rawpixel.com on Unsplash

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *