Knižní recenze

Oprávněný strach z neznáma? Netradiční recenze

Strach z tajemna. Nebo možná obavy z okolností, valících se na bezmocného jedince. To spojuje obě díla z pera Ira Levina, Rosemary má děťátko a notoricky známé Stepfordské paničky, které jsem získala jako odeonovský dvojsvazek z osmdesátých let.

Ještě teď, několik hodin po dočtení, lituju, že jsem se do knihy pustila sama v domě. Dokonale to umocnilo zdánlivě bezpečnou atmosféru obou příběhů s ženskými hrdinkami v hlavních rolích.

Při čtení Rosemary má děťátko člověk nadskočí při sebenepatrnějším neobvyklém zvuku opuštěné domácnosti. Není se čemu divit, když Levin sugestivně popisuje „dům hrůzy“ v New Yorku, který během let obývaly kanibalky, mág (nebo spíš satanista) a další individua. Takové prostředí by dřív nebo později začalo působit na každého, a proto nijak nepřekvapí, když Rosemary podezřívá své sousedy z pořádání černých mší. A co si má myslet o podivném nápoji, který musí pravidelně užívat, aby se jí narodilo zdravé dítě? Je na čtenáři, aby posoudil, co všechno si jenom vymyslela a co je naopak skutečnost, ale některé momenty ještě dlouho nenechají spát…

Zatímco k prvnímu příběhu jsem přistupovala jako k nějaké červené knihovně (kterou, jak se nakonec ukázalo, nebyl a čím víc se chýlil ke konci, tím častěji připomínal Malého vraha od Raye Bradburryho), o Stepfordských paničkách jsem měla jisté povrchní povědomí. Jak napovídal název, dějištěm bylo malé americké městečko Stepford a přátelé mi neváhali prozradit, že je proslulé proměnami normálních žen v poslušné hospodyňky. Poučená útoky tajemna v Rosemary má děťátko jsem se připravovala na zmínky o satanismu, sexuální orgie za svitu černých svic a obětování nekřtěňátek a nevěřícně jsem zjistila, že čtu spíše poklidnou romanci, kde se napětí a děs skrývá pod povrchem, aby mohl nečekaně vykouknout, až přijde ten pravý čas.

Totiž: do městečka se nastěhuje mladý pár. On je právník, ona žena v domácnosti, napůl profesionální fotografka. Mezi zdejšími hospodyňkami si najde jednu dvě přítelkyně a pozoruje, jak se z nich stávají nudné matrony. Chce dopadnout jako ony? Rozhodně ne a je ochotna udělat pro to cokoli, dokud…

Kdo viděl filmové zpracování, ví. Já zatím možnost porovnání nemám a nejsem si jistá, jestli po ní vůbec toužím. Zatím se musím trochu vzpamatovat z přečtených hrůz. Jen mě trochu udivuje, že dílo napsané před víc než čtyřiceti lety dovede vystrašit i dnes.

Autorka: Lenka Martinková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *