děda
Povídky

MIJA: Děda

Nevím, jak to mají jiné děti, ale jako malá jsem vždycky žadonila, abych mohla o víkendu spát u babi a dědy. Vím, že bych to neměla říkat, ale bylo to hlavně kvůli dědovi. Vždycky mi dělával k večeři krupicovou kaši, nejlepší na světě. Uměl ji perfektně, na milion způsobů. Jednou voněla po vanilce a navrchu byly naskládané jahody ve tvaru smějícího se obličeje, jindy voněla po skořici a nahoře byl domeček z malin. Anebo housličky, poskládané z lentilek.

Při večeři mě vždycky nechal dívat, na co jsem chtěla – dokonce, i když šly zprávy. Byla jsem zvláštní dítě, tedy alespoň co se výběru filmů týče, nečastěji jsem se proto dívala na Pannu a Netvora anebo na Dítě vlků, temné a trochu strašidelné příběhy. Sledovala jsem je jedním dechem. Byla jsem nebojsa, ve kterém se ale kousek dětské dušičky strachem přeci jen třásl. Děda to moc dobře věděl, sedával v houpacím křesle, sledoval příběhy se mnou a také večeřel. Přinesl prkénko, namazaný chleba a po čtverečcích ukrajoval sousta a vkládal si je do úst. Způsob, kterým jedl, mě fascinoval. Řekli byste, že obyčejný chleba s máslem a šunkou není nic moc, ale děda si i to málo uměl vychutnat, jako kdyby se stolovalo v zámecké komnatě a podával se minimálně kaviár.

 Ráno mě čekalo kakao a puding nebo houska se šunkou, a někdy v sobotu výlet do Německa. To bylo teprve něco! Už od pátku večer jsem se těšila a poskakovala, až mi občas musel děda vyhrožovat, že mě nikam nevezme, když budu netrpělivá. Z Německa jsem si většinou přivezla čokoládu a Haribo, to červené, ze kterého jsem vybírala nejdřív pendreky. Milovala jsem ty chvíle, kdy jsem přespávala u dědy.

Když jsem odrostla dětské postýlce, která byla daná mezi skříně v ložnici, spávala jsem vždycky vedle dědy v posteli, protože babička zásadně usínala (a také se probouzela) u televize. Před spaním místo pohádky děda vyprávěl takové historky, že jsem se smála, až mi tekly slzy. O tom, jak teta Alena spadla do močůvky. Nebo jak mamky babička, jeho tchýně, oblékla mamku do bílých šatiček a punčoch, aby v neděli byla pěkná a ve slavnostním, a mamka si v tom krásném nažehleném oblečení šla hrát na červený písek. Vyprávěl, jak chodil k muzice a doprovázel babičku domů, jak pracoval jako zeměměřič nebo coby správce v Bulharsku.

Děda byl vášnivý rybář, brával mě a bratra často s sebou na ryby. Já jsem sice nelovila – jednou jsem to zkusila a místo ryb jsem spíš lovila veverky, háček se vždycky zasekl o větve stromů – ale tyhle výlety na ryby jsem prostě milovala. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím vůni ranní rosy a skoro bych se mohla dotknout mlhy, vznášející se nad rybníkem, kdybych chtěla. Vzpomínám na ten krásný, tichý klid na břehu rybníka, přerušovaný jen mrskáním ryb pod hladinou.

Tiše jsem seděla vedle dědečka na stoličce a dokázala se ani nehnout. Já, o které se vždycky říkalo, že s ní šijí všichni čerti. Byla jsem jeho Lízina, kozo Lízo, tak mi říkal, nebo Píďalko. Na rybách jsem vydržela poslušně sedět třeba celé dopoledne a vychutnávat si okolí. Zívala jsem, oči by spaly, ale nechtěla jsem o tyhle chvíle s dědečkem přijít. Děda nám s sebou připravil do termosky čaj a ke svačině namazal housku se salámem a sýrem, tak, jak to uměl udělat jenom on.

Taky jsme chodívali k místnímu prameni, u nás se říkalo na minerálku, čepovat vodu do barelů. Byla to nádhera. Děda vždycky vzal kalíšky a zatímco se barely plnily zurčícím pramenem, usrkávala jsem perličkovou vodu a pozorovala dědovy hbité ruce. Skoro vždycky jsme potom ještě šli na procházku přilehlým parkem, zatímco naplněné barely s minerálkou na nás poslušně čekaly v autě, a děda pořád vyprávěl a vyprávěl. Jak to tady dřív vypadalo, co se změnilo, co zůstalo a co už je zapomenuto.

Děda byl můj velký ochránce. Když mě pokousal kůň, byl to on, kdo mě vzal na pohotovost. Nechtěla jsem, aby mi doktor ránu zašil, tak si ke mně děda sedl a držel mě za ruku a uklidňoval mě, že se nic neděje a že než se vdám, nebudu si to vůbec pamatovat. Když jsem si rozbila kolena, ošetřoval mi je většinou taky on. Nebo když jsem spadla na řídítka. Když se pode mnou propadl poklop kanálu a já spadla dolů. Měla jsem jenom odřenou ruku, ale děda mi zranění s vážností lékaře pohotovosti ošetřil. Pokaždé jsem za statečnost, že jsem neplakala, dostala nějaké bolestné –bonbon, čokoládu, pohádku.

Dědeček byl vždycky vrásčitý, co si pamatuju, ale za jeho vráskami se skrývala životní moudrost. Věděl všechno. Uměl všechno. Dokázal všechno. Dokonce se na stará kolena zhlédl v počítačích a měl počítač výkonnější, než moji rodiče. Obdivovala jsem ho za to. Hrozně moc. Věděla jsem, že když přijedu ze školy a přijdu k němu, předloží mi nějaký dokument nebo návod v angličtině, abych mu ho přeložila. A já to dělala ráda. I když mi kvůli tomu jednou třeba ujel vlak nebo jsem přišla pozdě na schůzku s kamarádkou.

Když jsem překonala hranici dospělosti, nemohl už děda moc chodit, přesto jsme spolu pořád občas zašli na procházku. I když to bylo třeba jen od jeho bytovky k té naší. Děda se pěkně oblékl, pořídil si parádní hůl, to prý, aby mohl honit holky, a s tíhou stáří na kříži šel krok sun krok a já vedle něj. Kolikrát mi říkal, ať jdu napřed, ale já nechtěla. Pozorovala jsem, jak bojovně nese svoje tělo kupředu, a vyprávěla mu svoje zážitky ze školy.

Nepamatuju si, že by si děda někdy stěžoval. Neslyšela jsem ho ani jednou, že by řekl: Mám se špatně nebo Tohle nejde nebo Nestojí to za nic. Rád říkával, když jsem se ptala, jak se má: „No co ti budu povídat, stojí to za pendrek, ale pendrek já rád.“ Za všechno mě chválil. Za vysvědčení, za olympiádu v angličtině, za přehrávky v hudebce. Taky vždycky přišel s kamerou a dokumentoval ty moje slavné okamžiky. I ty méně slavné, třeba když jsem u nich brečela, že chci k mamince, nebo když jsem padala z kola a vztekala se, že mi to nejde.

Když jsem si udělala řidičák, půjčoval mi auto, kdykoli jsem potřebovala. A já ho za to vozila, kam potřeboval on. Věřil mi. Nebál se, že mu auto nabourám. Jednou, když mi z řidičáku ještě odkapávala voda, jsem se ne a ne trefit do garáže. Nic se nestalo, jenom jsem se nárazníkem trochu opřela o dveře. S pláčem jsem to dědovi říkala, i když na autě nic nebylo, a on jen mávl rukou a řekl: „Když nejde o život, jde o h…“.

Tak to bral celý svůj život. Všechno s plným nasazením, nic nebral jako špatnou zkušenost, bral věci tak, jak přicházely, i když třeba nebyly veselé a příjemné.

I když jsem se odstěhovala z rodného města, snažila jsem se za ním při každé návštěvě rodného města alespoň na chvilku zajít. Vždycky pro mě něco měl – jídlo, dáreček nebo nějakou tu korunu na přilepšenou. A veselou historku nebo vtip. Nebo radu do života. Ale jeho rady mi nikdy nelezly na nervy.

Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Bylo úterý. Děda byl po zápalu plic v rehabilitačním centru, ale kvůli srdci ho museli odvézt do nemocnice. Mamka byla zrovna u mě na návštěvě, a protože bydlím blízko města, kde byla nemocnice, rozhodly jsme se dědu navštívit. Nemám ráda nemocnice a nikdy jsem je ráda neměla, ale na dědu jsem se těšila a věděla jsem, že i on mě rád uvidí. Cestou jsme si s mamkou povídaly, co musíme dědovi říct a přemýšlely jsme, jestli pro něj máme všechno.

 Když jsme s mamkou prošly těmi dveřmi, připadala jsem si nesvá. Ten pach dezinfekce, to ticho, moje nemocniční noční můra se zhmotnila. Najít dědu se ukázalo být problémem, poslali nás z jednoho oddělaní na druhé, až jsme nakonec zůstaly stát před dveřmi JIP. Hodně dlouho jsme musely čekat na doktora a já, když jsem ho viděla přicházet, ještě než cokoli řekl, jsem se rozplakala. Věděla jsem to. Řekl nám, že děda už se nevrátí.

Pletl se. Je tady. U mě. Pořád. A já jsem zase malá, jeho Lízina, schoulená u něj v náruči, pozorujíc po očku Pannu a Netvora a v nose mě šimrá vůně vanilky…

Autorka Mija

Photo by Nick Karvounis on Unsplash

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *