Čtení ke kávě

Betačtenář

Jsem ten typ člověka, který nemá rád změny. Pokrok je pro mě cesta k horšímu. Technika je něco, co nesnáším a v čem se absolutně nevyznám. Proto své knihy píšu zásadně na psacím stroji  Mercedes, který  mám ještě  po svém otci. Dneska je to něco jako relikvie z dávných časů, zapomenutá stejně jako kompas nebo gramofon.

Určitě bych si mohl koupit nějaký ten notebook s nakouslým jablkem a stát se tak součástí pokrokové budoucnosti. Ale víte co? Ať si je té budoucnosti součástí někdo jiný, já si dál budu vyťukávat ty svoje příběhy na svém starém psacím stroji.

Mám rád ten klapající zvuk při každém stisknutí, zní mi jako symfonie, při které se tvoří nový člověk, nový svět, nový příběh. Mám rád radostné cinknutí na konci každého řádku, mám rád, když se mi text tvoří přímo před očima a já si na něj můžu sáhnout a nasát vůni zasychajícího inkoustu.

Píšu už dlouho a mé knihy se docela dobře prodávají. Tedy prodávaly, posledních dvacet let jsem nenapsal ani řádku.

Byl jsem autorem takzvané brakové literatury. Většina knih – ze sérií Stopy strachu nebo Krvavé lázně – vznikala právě na tomto psacím stroji v tomhle zapadlém bytě na okraji Prahy.

Pamatuju se, že jako mladý jsem často zkoušel  napodobovat  styl  Ernesta  Hemingwaye nebo Jamese Clavella.  Stejně jako oni jsem i já chtěl napsat  takové dílo, které by mě udělalo nesmrtelným.

Něco, za co bych se jako starý nemusel stydět.

Ale člověk se snadno nechá zlákat na dobrý a pravidelný plat. Každodenní sezení v kavárně Slavie, vídeňské  párečky, dvě tři sklenky dobrého vína a pár šálků kávy. Rádi si zvyknete, když jsou vaše díla vydávána a dobře se prodávají.

Máte radost, když je vaše jméno s něčím spojeno, i když je to jen brak s příliš okázalou obálkou.

Tehdy jsem tomu nevěřil, ale tenkrát jsem si žil docela nad poměry.  I když i moje knihy procházely cenzurou, někdy se mi povedlo  do  mých spletitých  příběhů propašovat  něco, co unavený úředník přehlédl. Třeba  když plešatá  nestvůra z východní  říše zaútočila na Prahu nebo když rytíř přeťal rudému drakovi všech jeho pět hlav.

S příchodem svobody jsem se rozhodl napsat novou knihu. Tentokrát opravdovou literaturu.

Knihu, o jaké jsem od mládí snil.  Ve snaze  najít  námět jsem začal cestovat.  Amerika, Austrálie, Nový Zéland, Severní a Jižní Afrika, Čína a Japonsko. Hledal jsem po celém světě,  vždycky ale jako by to něco bylo aspoň dva kroky přede mnou. Po nějakém čase jsem hledat přestal a vrátil se do Prahy. Psací stroj jsem schoval do skříně, koupil si mobil a začal přednášet na vysoké škole.

Pak jsem náhodou vešel do antikvariátu  ve Spálené ulici. Našel jsem tam celou sérii  Stop strachu s mým jménem. Dvacet pět dílů za 249 korun.

Skoro deset let mého života tu leželo ani ne za tři stovky.

Toho dne jsem po dlouhé době navštívil svou oblíbenou hospodu, kde jsem nebyl přes deset let. Objednal jsem si jedno pivo. Hospoda už byla jiná, vevnitř to bylo mnohem čistší, takové barevnější, klidnější.

Pak jsem si objednal další pivo.

Přinesla mi ho servírka, které nemohlo být víc než dvacet.

Ta tu tenkrát taky nebyla.

Nikdo ze starých známých sem už nechodil.

Cestou domů jsem opět přemýšlel, jestli už i já patřím k těm, kdo celý život čekají na svůj velký román, který nikdy nepřijde.

Z úvah mě probral až klakson. Na přechodu pro chodce, pár kroků od mého bytu, mě  srazilo auto.

Doktor  v nemocnici  pak  říkal něco o zlomených žebrech a taky, že jsem měl strašné štěstí, že vůbec ještě žiju.

„Půl metru a naletěl  byste hlavou na obrubník. To bychom vám asi už nepomohli.“

„To je škoda.“

„Co jste říkal ?“

„Nic, nic. Jen mě hrozně  bolí noha.“

Doktor si něco zapsal do desek, jako by odškrtával položky na seznamu, co má ještě nakoupit. Pak zamířil propiskou na konec tabulky a narovnal se. Podíval se mi do očí.

„Vaše noha, ano.  Máte  ji zlomenou v krčku. Uděláme ještě pár testů, ale určitě ji budeme muset operovat.“

„Operovat?“ řekl jsem

Doktor pokývá rychle hlavou, jako uličník, kterého někdo nachytal při kradení bonbónů.

Vzdychnu si: „Jak dlouho tady budu ležet ? “

Doktor se podívá do záznamů, dlouho si něco prohlíží a pak se koukne někam nad mé obočí.

„Tady tak týden. Pak rehabilitace. Záleží na pacientovi. Vy jste v docela dobré kondici, tudíž můžeme předpokládat, že tak za tři měsíce odložíte berle. Ale délku rehabilitace teď nedokážu přesně posoudit.“

V podstatě měl pravdu, za necelý rok mi mé zranění připomínala jen elegantní vycházková hůl. Stala se mou součástí. Její pravidelný klepot o pražské chodníky mi připomínal zvuk mého psacího stroje. Po delší době se mi po něm i po vůni zasychajícího inkoustu začalo stýskat.

Jednou jsem konečně otevřel skříň, kam jsem ho tenkrát schoval. Vypadl ven a uhodil mě do pravé nohy.

Jakoby mi chtěl vynadat, pomyslel jsem si.

Přenesl jsem se ho zpátky na stůl. Utřel jsem ho od prachu, vyměnil pásky a inkoust. Přidal jsem papír.

A začal jsem psát.

Ten pravidelný klepot mnou projel jako  očistná  vlna. Začal jsem psát o svém životě a za pár měsíců jsem měl svůj velký příběh.

Můj život na dvě stě padesáti stránkách.

Zavolal jsem svému kamarádovi, který dříve vedl jedno menší nakladatelství v Praze. Ten nejdřív nevěděl,  kdo mu volá, pak si myslel, že jsem se zbláznil a na konci rozhovoru vykřikoval, že se zbláznil on. Dohodl mi schůzku se svým synem, který přebral nakladatelství po něm.

„Pošli mu to mailem, ať si to může předem pročíst.“

„No víš, v tom bude problém.“

„Neříkej mi, že pořád píšeš na tý starý rachotině.“

„Bez ní bych to nenapsal.“

„No jo, tak co s tebou… Přines teda ten výtisk mýmu synátorovi rovnou do nakladatelství.  Zítra tak kolem čtvrtý hodiny, to tam určitě bude.“

„Dobře, přinesu. Moc ti děkuju, Zdendo.“

„No mně neděkuj. Doufám, že to bude za něco stát. Dals  to už někomu přečíst ?“

„Víš přece, jak to mám s betačtenáři.  Nikomu moc nevěřím.“

„A taky nemáš rád kritiku,“ řekne Zdenda  s lehkým posměchem.

„Ale je hezký vidět, že aspoň něco zůstalo při starým.  Tak doufám, že  to brzy zapijeme. Dobrou ,“ položí telefon.

V pondělí před čtvrtou jsem stál  přede dveřmi nakladatelství Diamond Books. Otevřela mi  docela hezká mladá slečna  a moc se omlouvala, že šéf musel  bohužel do tiskárny a staví se tu až kolem osmé večer. Může mi vyjednat schůzku na další den. Nakonec jsme se domluvili, že přijdu dnes na tu osmou.

Odešel jsem si tedy sednout do parku, kde jsem si chtěl číst knížku, kterou jsem si koupil vedle v knihkupectví. Byla v oranžové igelitce s logem obchodu. Jediný výtisk mé budoucí knihy ležel vedle mě na lavičce v podobné tašce.  

Kolem páté hodiny odpoledne si ke mně přisedl asi osmnáctiletý kluk s černými vlasy, které mu padaly do očí.

Zeptal se mě, jestli nemám cigaretu.

„Nemám, nekouřím.“

Chvíli bylo ticho.

„Co je tohle? To je vaše taška?“ Kluk s podivným účesem natahoval ruce po tašce s mou knihou.

„Dej ty ruce pryč, než tě přetáhnu holí,“  přitáhl jsem tašku rychle k sobě.

V té chvíli se mi trošku zatočila hlava. Pořádně jsem se opřel a zavřel oči. Počítal jsem do deseti a lehký vánek pomalu odnášel všechny nepříjemnosti.

„Není  vám něco ?“ zeptal se kluk a tím mě zase vrátil do reality.

„Je mi fantasticky,“ řekl jsem a prudce  vstal. Vzal jsem si tašku a odcházel pryč. Za klukem jsem se ani neotočil.

Pomalu jsem došel k malé hospůdce.  Dal jsem si kuře na paprice a jeden staropramen. Už dlouho jsem se necítil tak dobře, tak uvolněně. Na drzého kluka jsem už úplně zapomněl. Dál jsem četl knížku z knihkupectví a divil se, čeho jsem se ty roky tak bál. Jestli totiž někdo dá zelenou něčemu takovému, jako je tohle, pak by s mým životním příběhem neměl být žádný problém.  Podívám se po tašce s mým rukopisem, ale neleží tu. Projede mnou panika. Vyskočím od stolu, dívám se kolem sebe, na zem, ptám se číšníka.  Zapotácím se. Znovu se mi začíná točit hlava. Na chvíli se musím posadit.

„Pane, je vám dobře? Přinesu vám vodu,“  nabízí číšník.

„Zavolejte radši záchranku!“ křičí obézní paní od vedlejšího stolu.

„To nic, nic mi není.“

Hlavou mi proletí tisíc myšlenek. No tak, kde by mohla být. Mysli, mysli, kdes tu blbou žlutou tašku naposled viděl.

Park! Ten kluk, ten drzoun!

Rychle platím a mířím k parku. Hůl zuřivě cinká  o dlažební kostky, jako při nějakém filmu, kdy hudba napovídá, že scéna jde do finiše. Konečně  se dostávám na druhý konec parku, k té lavičce, kde jsem seděl. Kde jsem si tak užíval krásného dne, než přišel ten drzoun, ten grázl. Lavička je prázdná.  Ztěžka na ni dosedám a kapesníkem si otírám zpocené čelo. Slunce pomalu zapadá a začíná se stmívat.

Snad poprvé v mém dospělém  životě se rozpláču.  Životní dílo je pryč. Během okamžiku jako když praskne balónek. Brečím i nad tím, kolik jsem toho propásl, proseděl nebo procestoval. Kolik jsem toho mohl napsat bez toho hloupého čekání na své  veledílo.

Přestaň kurva brečet.  Je ti šedesát, ještě  možná  dvacet let můžeš psát.

Dvacet  krásných a nekonečných let.

Začal jsem se smát.  Jsem rád, že tohle divadlo tenkrát nikdo neviděl. Možná  bych skončil v blázinci jako tolik jiných vyhořelých dědků přede mnou. V ten okamžik jsem byl ale opravdu šťastný. Jako by se otevřely další dveře a samy mě nutily, abych do nich vstoupil.
Zvedl jsem se.

Pořád se ještě musím omluvit v nakladatelství. Budou mě mít právem  za blázna, ale koho to zajímá.  Mě ne. Do roka jim přinesu  takové příběhy, že se všichni budeme topit v penězích.  A pak už nebudou na naše schůzky chodit pozdě. Pozdě budu chodit já !

Jdu  svižným a lehkým krokem. Hůl  zapomínám u té lavičky, už ji nepotřebuji.  Ve chvíli, kdy docházím na konec parku, vidím toho drzého  kluka s dlouhými vlasy.  Sedí na lavičce, skoro bez pohnutí, jen pouliční lampa na něj vrhá slabounké světlo. Něco čte a vůbec nevnímá okolní svět.

Pomalu se k němu přiblížím. Ten drzoun zlodějská čte můj rukopis !

První reflex je volat policii, když vtom se zarazím. Ten kluk je pohroužen do mého románu a nic  jiného ho nezajímá. Zase o kousek popojdu, pak ještě, až stojím hned za ním.

Ten kluk to ani nezaregistruje a v tom mizerném světle čte dál. Sedám si vedle něj a pozorně si ho prohlížím. Má na sobě odřenou koženou bundu a v uších bílá sluchátka.  Připomíná mi mě samotného v mládí. Taky jsem nejradši četl s doprovodem hudby, ať to byly Rolling  Stones nebo Beatles. Literatura pro mě byla jediným způsobem, jak utéct z reality, ve které jsem žil a dostat se do světa, o kterém jsem tehdy neměl ani potuchy. Dostat se někam, kam bych se nikdy jinak nepodíval. Pomáhala mi být silným a nezávislým.

„Líbí se ti?“

Kluk nadskočí,  až mu  sluchátka vypadnou  z uší. Když mu pak kývnu zpátky, zase si sedá.

„Běžel jsem za vámi. Hledal jsem vás po celém parku, ale  nikde jste nebyl. Já …já se moc omlouvám. Tady…,“ podává mi můj rukopis, pak sepne ruce do klína.

„Jak se jmenuješ?“

„Novotný. Honza Novotný.“

„Já jsem Čermák. Karel…. Tak – jak se ti líbí?“

„Co? “

„Ta knížka, tu jsem napsal já… jak se ti líbí ? “

Honza si  prohlíží  špičky svých bot. Pak se  narovná  a podívá se mi do očí.

„Jednou bych chtěl  taky něco takovýho napsat, pane.“

Ten kluk se mi začíná líbit.

„Říkej mi radši Karle. Takhle se cítím jako tvůj děda.“

„Promiňte… Karle. “

„Honzo, co si někam sednout na skleničku?“

Na tváři se mu objeví úsměv: „Zvete mě? Jsme totiž švorc. Konec měsíce…“

„Nezvu… ty si to totiž odpracuješ. Potřebuju, abys mi řekl, co se ti na té knize líbí a co ne.“

„To bych fakt mohl? “ říká a v té tmě mu  zajiskří  oči.

„Ne že mohl, musíš. Jsi totiž můj první  betačtenář.“

Dívám se na hodinky. Za deset minut osm…Nakladatel možná už dorazil.

„Pojď, jdeme. Máme spoustu času.“

S Honzou spolupracuji  už přes tři roky. Vydali jsme mnoho dobrých příběhů, které se i slušně prodávají. Honza sám začal psát a docela mu to jde. Střídá psaní knih s psaním scénářů pro film. Na to já nikdy moc nebyl, ale ať si každý dělá, co chce. Můj velký román vyšel až  za rok. Stal se ihned bestsellerem a dokonce se dobře prodává i v zahraničí. Já opět  pořádám autorská čtení, autogramiády a přednáším. Ze všeho nejradši ale  píšu. To je dnes můj únik do jiného světa, i když poslední dobou ta realita také není úplně špatná. Všechno prostě jde, když máte kvalitního betačtenáře.

Autor: Jan Pečenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *